Řecká mytologie nabízí několik verzí stvoření světa, ale nejčastěji se vypráví příběh, který zahrnuje následující božstva a události:

Na počátku byl Chaos, prázdnota plná temnoty a beztvarosti. Z Chaosu vzešla první božstva: Gaia - země, Tartar - podsvětí, Eros - láska, Erebus - temnota a Nyx - noc.

Na počátku všeho byl Chaos. Vznikl v hlubinách nekonečného a temného prostoru - Chaos byl sice prvním božstvem, ale nebyl obyčejným bohem. Nebyl vlastně vůbec bohem. Chaos neměl tvar ani hranice, a zahrnoval celou existenci před stvořením světa a bohů.

Chaos byl symbolem nekonečné možnosti tvořivosti a nezřízené síly, která mohla vytvářet i ničit. Tajemný Chaos nebyl jako obyčejní bohové, neboť Chaos byl víc než božstvo - byl to stav, ve kterém se nacházel celý vesmír.

Chaos neměl podobu, byl obřím a neohraničeným bytím, zdroj veškerého stvoření, ze kterého se zrodili první bohové.

Samotné jeho jméno nahánělo hrůzu a způsobovalo neuspořádanost a zmatek. Přesto byl Chaos tou nejdůležitější silou při vytváření světa a svědkem prvotních věcí ještě před začátkem stvoření.

Z hlubin temnoty se zrodil Chaos, který přinášel nekonečné možnosti i hrozivé nebezpečí. Všichni bohové se báli této nespoutané síly, která dokázala vytvořit i zničit celý vesmír. Ať už ho uctívali, nebo se mu bránili, Chaos byl stále prvním a nejstarším božstvem, které je spojeno se stvořením a zrodem všeho živého.

V dávných časech, kdy ještě neexistovala žádná forma bytí, během neomezené vlády Chaosu, byl vesmír temný a neuspořádaný, a v této tmě se narodila Ananke, bohyně nutnosti a osudu, která se stala ztělesněním všeho, co bylo nezbytné a neodvratné. Byla to mocná bohyně, jejíž vůle se nedala překonat a která určovala osud všeho, co existovalo.

Ananke se poté setkala s Chronem, bohem času, který byl rovněž zrozen z tmy chaosu, a který vládl nad plynutím času a řídil rychlost, s jakou Vesmír plynul. Chronos se na ni podíval a viděl v ní dokonalost a moc, kterou nikdy předtím neviděl. Byl fascinován její silou a chtěl s ní být navždy spojený.

„Ach, Ananke,“ řekl Chronos, „Ty jsi to nejlepší bytí, jaké jsem kdy viděl. Tvá moc a síla jsou uchvacující. Chtěl bych s tebou být navždy spojen.“

Ananke na něj pohlédla. „Ó, Chrone, velký vládče času, který ovládáš plynutí vesmíru. Ty jsi nepřemožitelný a nezastavitelný. Ano - spojme se a společně ovládněme tento svět.“

Chronos a Ananke se tedy spojili a stali se nepřekonatelnou silou, která ovládla vše v Vesmíru. Ananke určovala osud všeho, co existovalo, a Chronos určoval rychlost, s jakou se to dělo. Zatímco Chaos představoval stav neuspořádanosti a rozvratu, Ananke a Chronos jsou spojováni s časem a řádem ve vesmíru.

A tak Ananke a Chronos vládli Vesmíru a určovali osud všeho, co v něm existovalo. Oba byli bohové, kteří stvořili pořádek a poskytli lidem a ostatním bohům vědomí, že vše má svůj osud a vše se děje v čase.

Ananke a Chronos se stali rodiči některých dalších bohů a bohyní, jako je například Nyx, bohyně noci, nebo Erebus, zosobňující temnoty. Tito bohové a bohyně představovali další prvky Vesmíru, které vznikly z prvotního chaosu.

Ananke byla často zobrazována jako matka Fát, někdy označovaných jako Moiry, které rozhodují o lidském osudu.

Dávejte teď tedy dobrý pozor, ať se dozvíte o slavném eposu o třech sestrách, jež vládnou osudu a jsou známé jako Moiry nebo Fáty.

Jakmile se z temnoty Chaosu vynořila Ananke, bohyně nutnosti, osudu a nevyhnutelnosti, měla ve svých rukou Nitě osudu, jež představují vlákno, jímž jsou spojeni všichni lidé a bohové.

Ananke, jako všemohoucí bohyně osudu, měla schopnost předení, odměřování a stříhání nití osudu. To jí dávalo tak velkou moc, že dokázala ovládat samotné bohy a titány. Ananke tuto moc rozdělila mezi své tři dcery - Klothó, Lachésis a Atropos.
Klothó byla nejmladší z Fát a jejím úkolem bylo předení osudu. Držela osnovu života a rozhodovala o tom, kdo se narodí a jak dlouho bude žít. Lachésis byla prostřední z Fát a jejím úkolem bylo natahovat osnovu života. Rozhodovala o osudu člověka a o tom, jaké výzvy a překážky mu budou při jeho životní cestě připraveny. Atropos byla nejstarší a jejím úkolem bylo stříhat osnovu života. Rozhodovala o tom, kdy bude osud člověka ukončen a kdy přijde jeho smrt. Všechny tři byly neúprosnou a neodvratitelnou silou, která rozhodovala o životě a smrti.
Fáty - Moiry byly považovány za nejvyšší moc osudu a byly zobrazovány jako nerozlučné sestry, které se držely za ruce.

Jak zvláštní byl jejich úkol, tak bylo podivné a tajemné i zrození samotných sudiček. Lidé se jen mohli dohadovat, jak Moiry, tři sudičky, vládkyně osudu a neodvratnosti, přišly na svět. Snad neměly otce a utvořila je sama jejich matka Ananke. Jiná vyprávění přiznávají Moirám i otce - manžela Ananke, boha času Chrona. Podle jiného vyprávění byly Moiry dcerami boha Okeana a jeho manželky Thetis, podle jiného byly Moiry dcerami nejvyššího boha Dia (Zeus) a bohyně Themidy. Jiní zase říkají, že byly Moiry dcerami boha větru Anema a boha podsvětí Ereba a někteří jsou přesvědčeni, že byly Moiry dcerami bohyně noci Nyx a boha podsvětí Ereba.

Každopádně jejich moc byla nezměrná a byly uctívány bohy i lidmi, protože všichni se museli podrobit rozhodnutí sudiček, a ani největší hrdinové se nemohli vyhnout svému osudu, který byl předem pevně stanoven.

I když na počátku vládl zcela neomezeně Chaos, a nic kromě temné a neuspořádaná prázdnoty plné nekonečného prostoru a nevýslovné energie nebylo, přesto z tohoto pochmurného místa vzešlo něco, co mělo řád.
A tak se z této temnoty zrodila prvotní božstva - Gaia, Tartaros, Eros a další. Gaia, nejstarší z těchto božstev, se stala personifikací Země a byla matkou mnoha významných bohů a bohyní. Tartaros byl hlubokým podsvětím, kde byli uvězněni titáni a další démoni. Eros, bůh lásky, vzešel z Chaosu a stal se silou, která ovládala srdce lidí.

Bez času trvala prázdnota, nekonečnost a temnota. V této bezčasé a neohraničené tmě se nic nedělo, neexistovalo nic kromě prázdnoty.

Ale pak se něco stalo. Z hlubin Chaosu se vynořila Gaia - Matka Země. Její obrovská postava se začala zvedat z temnoty, jako by byla vstávajícím sluncem, které osvětluje a zahání noc. Gaia, prapůvodní bohyně Země, se stala první bytostí, která se vynořila z prázdnoty Chaosu. Byla mocným a prastarým božstvem, které mělo schopnost stvořit a ovládat veškerý život na Zemi.

Její zrod byl naplněn vzrušením a napětím, neboť nikdo nevěděl, co přesně se stane. Objevila se obrovská a silná bytost, která se zrodila z Chaosu.

Gaia byla Matkou Země a dala život všem tvorům, kteří se zrodili na Zemi. Byla plodností, růstem a životem samotným. Své děti chránila před zlem a ničením a pečovala o ně, protože to přijala jako svůj největší úkol.

Přesto se však později srdce Matky Země soužilo kvůli mnoha bolestem a trápení. Když se její děti staly proradnými a posedlými zlem, Gaia byla nucena bojovat proti nim. Bojovala se zlobou a krutostí a snažila se udržet svět v rovnováze, ale často to bylo jen s velkými obtížemi.

Její zrod se tak stal něčím mnohem větším než jen příběhem k vyprávění. Gaia se stala symbolem moudrosti, síly a ochrany. Vstoupila do světa jako Matka všech a její odhodlání chránit své děti dalo vzniknout novému pořádku a světu s pevnými základy.

Potomci bohů Uranova rodu a bohyně Země Gaie jsou v řecké mytologii označováni jako Titáni. Jméno těchto božských bytostí pochází ze starořeckého slova „titanes“, což znamená „napjatý“ nebo „vzepjatý“. Toto jméno bylo pravděpodobně zvoleno, aby vyjádřilo sílu a moc těchto božských bytostí.

Titáni byli známí svou obrovskou velikostí a silou, a byli považováni za bohy přírody a nebeských jevů.

V moderní době se slovo „Titán“ používá také pro označení osob nebo věcí, které jsou obrovské, silné a mocné. Například v oblasti technologie se slovo „Titán“ často používá pro označení výkonných počítačů nebo procesorů, které mají velmi vysoký výkon a schopnosti.

Když Gaia vstoupila do světa, cítila, že je sama, a samota ji velice trápila. Chtěla někoho, kdo by jí pomohl vytvořit svět, který by byl plný života a krásy. I když se o to pokoušela sama a začala vytvářet samotnou Zemi, brzy zjistila, že je to mnohem těžší než její odhodlání a že potřebuje pomoc.

„Potřebuju někoho, kdo mi pomůže vytvořit svět,“ vykřikla Gaia do prázdnoty.

A tehdy se ozval hlas, který řekl: „Já tě mohu pomoci.“

Gaia se podívala kolem sebe, ale nikoho neviděla.

„Kdo to mluví?“ zeptala se.

Hlas odpověděl: „Já jsem Uran, a já tě mohu pomoci s vytvořením světa.“

Gaia se zaradovala, když slyšela Uranův hlas, ale nikde ho neviděla. Gaia pochopila, že svého pomocníka musí sama stvořit. Z hmoty hor a oceánů vytvořila podobu člověka a vdechla mu život. Tento muž dostal jméno podle toho, jak se jí v jejích představách představil, Uran, a stal se bohem oblohy a nebes.

Když na sebe Gaia a Uran poprvé pohlédli, byli ohromeni silou svých citů. „Má lásko,“ řekl Uran, „ještě nikdy jsem s nikým necítil tak silné spojení. Věřím, že jsme si byli souzeni.“

Gaia odpověděla stejně vášnivě: „Ano, můj nejdražší Urane. Naše láska se nepodobá žádné jiné a já také ve svém srdci cítím, že jsme si byli souzeni.“

Uran a Gaia se do sebe hluboce zamilovali, Uran se spojil s Gaiou a začali společně tvořit svět. Uran vytvořil nebe a naplnil je hvězdami, zatímco Gaia vytvořila hory a údolí, řeky a oceány. Společně stvořili živé tvory, rostliny a zvířata, aby naplnili svět životem.

První manželé měli spolu mnoho dětí, Gaia a Uranus byli nejplodnějšími božskými bytostmi, ale jejich děti byly velmi neobvyklé. Gaia se postupně rozhodla svým dětem uložit podle jejich schopností různé úkoly s různými významy. Vytvořily se tak tři skupiny bytostí.

První řád byli Titáni, kteří byli mocní a silní. Narodilo se jich celkem dvanáct a každý z nich měl své vlastní schopnosti a zodpovědnosti. Čtyři Titáni se oženili se svými sestrami. Kronos se stal vládcem světa i vládcem ostatních Titánů a otcem olympských bohů. Kronos se obával, že jednoho dne bude svržen ze svého trůnu svým vlastním potomkem, takže se snažil zabít každého ze svých dětí, když se narodil. Jeho sestra a manželka Rheia se také stala matkou prvních olympských bohů.
Oceánům, řekám a vodám vládl Titán Okeanos společně se svou sestrou a manželkou Titánkou Tethys.
Rozumu a osudu vládl Titán Koios, který měl za manželku Titánku Phoebe vládnoucí měsíci a prorokování. Titán Hyperion se stal bohem výšin a nadpozemského prostoru. Jeho domov byl v kosmu, mezi zářícími hvězdami a nebeským světlem. Po porážce Titánů a převzetí moci olympskými bohy převzal do značné míry jeho funkci Helios, který byl zodpovědný za denní světlo a měl na starosti slunce, aby vždy správně vycházelo a po skončení své denní pouti opět zapadlo za obzor. Mohl ovládat i průběh dne. Jeho manželkou byla Titánka Theia, která vládla světlu a světovému řádu.

Další Titáni se neoženili se svými sestrami, ale své nevěsty hledali také mezi příbuznými.

Titán Iapetos vládnoucí lidskému životu a smrti se oženil se svou neteří Klymene, dcerou Okeána a Tethys.
Titánka Themis byla personifikací spravedlnosti a zákona a Titánka Mnemosyné se stala bohyní paměti. Obě dvě si vyhlédl za své milenky jejich synovec Zeus.
Titán Krios vládl obloze a hvězdám a oženil se se svou nevlastní sestrou Eurybií, dcerou bohyně Země Gaie a Ponta.

Dávejte tedy pozor, vy, kdo jste si přišli poslechnout můj příběh, který se odehrává v dávných dobách, když se ještě řídila celá země silou Titánů.

V té době vládla nad měsícem a věděním Titánka Foebe, manželka Titána Koióse, jehož moc ovládala hvězdy a proroctví.
Foebe a Koiós byli mezi prvními Titány, kteří vládli nad vesmírem před nástupem Olympských bohů.

Oba Titáni měli půvabnou dceru Létó, které ovšem její krása mnohem více než štěstí a radost přinesla spíše zármutek a ponížení.

Do krásné Létó se totiž zahleděl Zeus, který se později stal nejvyšším bohem a otcem olympských bohů. Před Diem si žádná krasavice nemohla být ničím jistá, a když se mu zalíbila, musela být jeho. Tak se Létó proti své vůli stala milenkou Dia, hračkou pro jeho potěšení.
O Diových záletech se dozvěděla jeho manželka Héra, a jak to v takových případech bývá, jako hlavního viníka Diovy nevěry a zrady jím slibované lásky neviděla jeho, ale krásnou Létó.
Když byla Héra rozzlobená nebo žárlivá, vůbec ji nezajímala nějaká spravedlnost. Proto neodpouštěla těm ženám, kterým Zeus prokazoval nejen svou přízeň, ale dokonce i nejbližší náklonnost, a tak Héra následovala Létó po celém světě, s cílem ji zničit.
Koiós se snažil své dceři pomoci i za cenu otevřeného nepřátelství s Hérou, ale Foebe chtěla pomoci jejich dceři Létó ještě jinak, pomocí kouzelných předmětů.

Ó milý čtenáři, rád ti teď povím více o tom, jak Héra chtěla uškodit Létó a jejím dětem a jak jim kouzelné předměty pomohly.

Héra, žárlivá manželka Dia, velice nenáviděla Létó i její ještě nenarozené děti. Když se Létó snažila najít místo, kde by mohla porodit, Héra vyslala své posly, aby ji pronásledovali a způsobili jí co nejvíce bolesti a utrpení.

Létó byla zoufalá, protože se na každém kroku setkávala s nastraženými léčkami, které jí přichystala buď samotná Héra, nebo její pomocníci.

Díky pomoci svých rodičů bohyně Foebe a Koióse spolu s dalšími přáteli nakonec našla útočiště na malém ostrově Delos. Tento ostrov pro ni vytvořil Diův bratr Poseidon, vládce moří. Tam pronásledovaná Létó porodila Apollóna a Artemidu, ale Héra se nevzdávala a stále chtěla uškodit těmto dvojčatům.

Když se Létó začala o svá dvojčata Apollóna a Artemidu starat, Foebe jim chtěla ještě více pomoci a chránit je před hněvem Héry. Proto jim připravila zcela neobyčejné a vzácné dary: pírka touhy spolu s hvězdnými šperky. Tyto kouzelné předměty jim měly pomoci uniknout před pronásledováním a poskytnout jim sílu a ochranu.

Foebe totiž byla vládkyní nejen Měsíce, ale i vědění. Svým kouzelným uměním dokázala vytvořit předměty, které měly ochranné a posilující účinky. Pírka a šperky byly mocnými kouzelnými předměty, které byly schopny poskytnout svému nositeli sílu, ochranu a zaručovaly i splnění nejrůznějších přání.

Protože Foebe nebyla obyčejnou bohyní, mohla vyrobit pírka touhy ze svého vlastního peří, které bylo bílé a lesklé jako měsíc. Pírka touhy měla zvláštní schopnost přivolávat tužby a sny. Ovšem na rozdíl od jiných snů, které lidé i bohové mívají, a jejích nenaplnění způsobuje palčivou trýzeň, pírka touhy, pokud byla správně použita, mohla sny svého nositele vyplnit, splnit jeho přání a uspokojit jeho tužby. Vypadala jako bílá pírka s jemnými zlatými žilkami a byla velmi jemná, aby si jejich nositel uvědomoval křehkost lidských snů. Lidé, kteří dostali tato pírka, museli být velmi opatrní, aby je nepolámali nebo nějak jinak nepoškodili, protože to pak způsobilo, že jejich touhy navždy nemohly být splněny.

Šperky z hvězdných cest byly podobně jemňounké, protože Foebe uměla zachytit světlo z hvězd a měsíce a zpracovat je do krásných skvostných předmětů. Koiós klenoty ještě ozdobil plameny a hvězdnými slzami, které zářily tak, že je každý musel v údivu obdivovat. Tyto šperky byly také kouzelné a měly schopnost poskytnout svému nositeli sílu a ochranu před temnotou. Foebe a Koiós nejprve chtěli darovat své magické předměty lidem, ovšem pouze těm, kdo si to zaslouží.

Když se Létó s dětmi ukrývala před Hérou, rozhodla se Foebe s Koiósem, že pírka touhy a hvězdné šperky darují jako prostředek ochrany pro její dvojčata právě jí. Tyto kouzelné předměty měly pomoci dětem uniknout před pronásledováním a poskytnout jim sílu a ochranu.

Létó si vzala pírka touhy a předala je Apollónovi: „Apollóne, moje dítě, vezmi toto pírko a použij ho jako ochranu. Síla a rychlost, kterou ti poskytne, tě ochrání před Hérou.“ Pak se obrátila k Artemidě a dala jí šperky utkané z hvězdných cest: „Artemido, má dcero, vezmi tyto šperky a použij je jako ochranu. Světelná síla, kterou ti poskytnou, tě ochrání před Hérou.“

Ó, milý čtenáři, rád bych vám popsal, jak se projevovala síla hvězdných šperků, které Foebe darovala Artemidě.

Když Apollón a Artemis použili své kouzelné předměty, stali se neviditelnými a byli schopni se skrýt před Hérou. Pírko touhy poskytlo Apollónovi sílu a rychlost, zatímco když Artemis použila hvězdné šperky, rozzářily se na temných místech jako hvězdy na noční obloze a rozjasnily i temné a nebezpečné cesty. Ty jí pak ukazovaly správný směr a vedly ji na bezpečná místa, kde se ubránila proti všem nepřátelským tvorům.

Díky těmto kouzelným předmětům se Apollón a Artemis stali nezranitelnými a byli schopni se bránit proti pronásledovatelům i samotné Héře.

Létó byla vděčná za pomoc Foebe a Koióse a uctívala své rodiče jako mocné bohy, kteří měli moc přinášet ochranu a posilovat lidi svými kouzelnými předměty.

Tyto šperky se staly symbolem síly a ochrany pro Artemidu a daly jí nezranitelnost a nadpřirozenou moc. V důsledku toho byla Artemida ctěna a uctívána mnoha lidmi, kteří v ní viděli ochránkyni zvířat, loveckých zdrojů a symbol nespoutanosti. Díky těmto předmětům mohli být Apollón a Artemis v bezpečí a časem se stali jedněmi z nejmocnějších bohů Řecka.

Lidé se modlili k Foebe a Koiósovi, aby jim pomohli při jejich cestách a chránili je před nebezpečím. A ti, kdo toho byli hodni, obdrželi pírka touhy i hvězdné šperky ozdobené zářícími plameny a hvězdnými slzami, aby mohli také zažít sílu a ochranu na všech svých cestách.

Avšak později přišel den, kdy se Titáni postavili proti nejvyšším bohům a bojovali o moc. Foebe a Koiós se spojili s ostatními Titány, aby bojovali proti Olympským bohům. Byli však poraženi a navždy spoutáni podzemními řekami Tartaru.

Poslouchejte, drazí posluchači, když vyprávím o zrodu Okeana, mohutného boha veškerých vod a jednoho z nejmocnějších Titánů.

Bylo to v dávných časech, kdy Chaos vládl nad vším, když Okeanos vzešel z jeho hlubin a vytvořil obrovskou řeku, jejíž vody proudily nekonečnými krajinami. Okeanos byl mocným titánským bohem, jehož úkolem bylo udržovat rovnováhu na světě a podpírat nebeskou klenbu.

Okeanovou manželkou se stala jeho sestra Tethys. Už od prvního setkání byla jejich náklonnost tak silná, že nemohli odolat touze se spojit jako manželé. Okeanos a Tethys se propojili v nebeském tanci a jejich srdce plná vášně se objala.

A tak byli dva, a přesto jedním a zplodili spolu mnoho synů, bohů jednotlivých řek a mnoho dcer, Oceanidek. Tyto nymfy vládly nad prameny vod a prosebníkům mohly i v poušti ukázat na skrytý pramen vody, který mohl vytrysknout ze skály nebo ze země.

Nejstarší Oceánida Styx byla podsvětní řekou, vinoucí se mezi zemí a podsvětím, tvořící hranici, která odděluje a spojuje oba světy. K ní se sbíhají další řeky Acheron, Kokýtus, Léthé a Flegeton – Zářící, Hluboké, Posvátné a Smutné, které končí v obrovském v močálu.
Voda řeky Styx byla průzračná a tichá, protože přijímala přísahy všech bohů. Nesplněná přísaha složená u této řeky přinášela přísahajícímu muka horší než smrt. Styx měla také mocné kouzlo, dávající nezranitelnost ponořením do svých vod. Jen opatrně, protože i tak mocné kouzlo mohlo přinést neštěstí. Stačila malá nepozornost, když půvabná bohyně Thetis, matka hrdiny Achillea, koupala svého syna v této vodě a držela ho za patu, které se kouzelná voda nedotkla.

Proto v Trojské válce Achilles zemřel po zásahu Paridova šípu do své paty, která byla jeho jediným zranitelným místem.

Niké, jedna z dcer Oceánidy Styx se stala posuzovatelkou a rozhodčí v soutěžích pořádanými bohy a smrtelníky i ve všech válkách. Právě pouze Niké uděluje vítězství, a jako bohyně vítězství vždy stála na straně vítěze.

Jiné Oceánidy, jako Europa nebo Asia, daly svá jména celým kontinentům.

Okeanos a Tethys měli tisíce dětí, potoků a řek, které se rozprostíraly po celém světě. Krásné řeky a potoky byly plné života a síly. Dávaly vodu rostlinám a zvířatům, poskytovaly obživu pro celý svět a později umožňovaly lidem, aby z nich pili.
Každé jejich dítě bylo jedinečné a mělo svou vlastní osobnost. Některé byly klidné a pomalé, jiné byly rychlé a bouřlivé. Ale všechny měly společné to, že se zrodily ze spojení mezi Okeanem a Tethys.

K slavnému rodu Titánů se navíc řadí i další, kteří nebyli zahrnuti do seznamu dvanácti hlavních Titánů – jedná se o druhé pokolení Titánů. Titán Iapétés se svou manželkou Asií (někdy označovanou i jako Klyméné) měl syna Prométhea a Epimethea. Prométheus byl Titán, který uhnětl prvního člověka a pak daroval lidstvu oheň a touhu po vědění, což jim umožnilo rozvinout civilizaci. Z tohoto důvodu byl Diem potrestán tím, že byl připoután na skálu v pohoří Kavkaz a každý den mu orel vykloval kus jeho jater.

Dobře poslouchejte, vy, kterým přináším tento příběh o prvních lidech, a naslouchejte slovům, která vám chci předat. Dnes vám povím o Prométheovi, Titánovi, který stvořil první lidi a podělil se s nimi o dar poznání.

Dávno před tím, než byli lidé na této zemi, byla pouze příroda, zvířata a bohové. Prométheus, jeden z nejmoudřejších Titánů, toužil po tom, aby vytvořil něco nového. Jednoho dne se Prométheus rozhodl, že vytvoří nové tvory, bytosti, které budou mít schopnost myšlení a touhu po vědění.

Kde ale vzít látku, ze které by nové bytosti vytvořil? Nejobyčejnější, ale zároveň nejvzácnější hmotou byla hlína a voda. Prométheus tedy vešel do útrob země, aby si vzal hlínu a vodu, které použil k tomu, aby vytvořil první lidi. Vyrobil je z hlíny a vody, a s velkou pečlivostí je tvaroval do lidského tvaru, do podoby silných mužů a sličných žen.

Stále však byli jen nehybnými hliněnými sochami, i když měli sebepůvabnější rysy. Teprve až přijali dech lidského bytí, rozproudil se v nich život. Lidé se pomalu začali pohybovat a dýchat. Prométheus sledoval, jak se první lidé probouzí k životu, začínají objevovat svět kolem sebe a jsou plní otázek. Hleděli kolem sebe a viděli krásu přírody a slunce zářící na obloze. Prométheus se usmál, když slyšel jejich otázky.

„Kdo jsem?“ zeptal se první člověk.

„Jsi člověk,“ odpověděl Prométheus. „Byl jsi vytvořen z hlíny a vody a tvoje bytí máš díky dechu života.“

První člověk byl ohromen tím, co slyšel.

Když byli lidé dokončeni, Prométheus se díval do jejich očí a poznával, že v sobě ukrývají mnoho schopností a dovedností, které zatím zůstávaly nevyužité. Cítil v nich touhu po poznání a rozvoji, a tak se rozhodl jim přinést dar poznání a vzdělání, aby se mohli stát většími než jen obyčejné bytosti vytvořené ze země a vody.

Prométheův mladší bratr Epimetheus měl na starosti velkou úlohu - rozdělování nejrůznějších darů mezi všechny živé tvory, zvířata i lidi. Byl to právě on, kdo měl rozhodnout, co bude kdo mít.

S velkým zápalem zahájil Epimetheus svou práci. Nejprve začal rozdělovat dary mezi zvířata. Některé obdaroval obrovskou silou, jiné nepřekonatelnou rychlostí na souši, jiné zase ve vodě, další měla ostrý zrak, jiná zase jemný sluch nebo vynikající čich.

Avšak když došlo na lidi, už byly ty nejlepší dary rozdány. Lidé byli oproti jiným zvířatům slabí, pomalí, hůře viděli, slyšeli nebo cítili.

Lidé byli zoufalí a nešťastní. Bez darů byli až příliš slabí a křehcí. Nemohli se bránit zvířatům a byli odkázáni na život ve strachu a strádání. Lidé začali hledat způsob, jak se proti zvířatům postavit, ale vypadalo to jako nemožné.

I když se zdálo, že je na odčinění Epimetheova neuváženého rozhodnutí příliš pozdě, Prométheus se snažil napravit chybu svého bratra a pomohl lidem jinak.

Přestože lidé v mnoha ohledech za zvířaty zaostávali, Prométheus našel způsob, jak se jim nejen vyrovnat, ale jak je i předčit. Proto naučil lidi mnoha věcem, včetně toho, jak pěstovat plodiny a vyrábět nástroje.
Důležitým darem, který Prométheus dal lidem, byl oheň. Díky ohni si lidé mohli uvařit jídlo, udržovat teplo a v noci si osvětlovat cesty i domovy. Tento dar jim umožnil také zpracovávat kovy a vytvářet nástroje, což změnilo jejich životy.

Ovšem ještě mnohem cennějším darem než oheň byl dar poznání. Zatímco oheň rozpaloval věci zvenčí, poznání rozohňovalo lidi zevnitř, a čím více ho lidé byli schopni přijmout, tím více po něm ještě více toužili.

Ale to nebylo vše. Prométheus toužil, aby lidé měli schopnost uvažovat a rozvíjet své myšlenky. Proto jim daroval jazyk a řeč, která umožnila sdílet myšlenky, pocity a nápady s ostatními lidmi a společně vytvářet rodiny a celá společenství.

Bohové byli rozhořčeni, když se dozvěděli, že Prométheus dal lidem takový mocný dar. Byli přesvědčeni, že lidé si nezaslouží, aby takové vědomí ovládali. Proto byl Prométheus za svou pomoc lidem potrestán.

Takto tedy končí příběh o Prométheovi, Titánovi, který se rozhodl vytvořit první lidi a podělit se s nimi o dar poznání. Jeho čin byl obdivován lidmi, ale zároveň ho jeho pomoc stála hodně bolesti a utrpení. Prométheus nás učí, že dar poznání může být někdy bolestivý, ale zároveň nás posouvá dál a výš.

Termín Atlas se od 16. století, kdy vlámský geograf Gerardus Mercator vydal své dílo na počest mytologického Titána, používá pro označení souboru map. „Atlantický oceán“ je odvozen od „Atlasova moře“. Název Atlantidy zmíněný v Platónově dialogu Timaios pochází z „Atlantis nesos“, což znamená „Atlasův ostrov“.

Dalším Prométheovým bratrem, a tedy i dalším synem Iapéta a jeho manželky Asie, někdy zvané Klymené, byl Atlas.

Už jeho narození provázely velmi podivné události, o kterých se říkalo, že předznamenávají nebezpečné časy, které přijdou.

Zpívej mi, Múzo, o Titánovi Atlantovi, který se narodil z Íapeta a Klymené, a který se stal největším z bojovníků Titánů.

Jednoho dne, když Asie očekávala Atlasovo narození, spatřila zvláštní znamení. Náhle z nebes přilétla ohnivá koule, která vypadala jako velká hvězda. Ta se rozlétla na několik kusů, které oslnivě zářily, ale pak se ozval zoufalý výkřik a celá obloha najednou potemněla. Asii toto znamení velice vylekalo a znejistilo. Kdo ale kromě Osudu mohl v této chvíli jen tušit, že znamení ukazuje zánik slávy a vlády Titánů a jejich pád do těch nejhlubších temnot, který měl s naplněním času přijít.

Za krátký čas na své obavy úplně zapomněla a její starosti se změnily na radost a štěstí, když se jí narodil syn, kterého pojmenovali Atlas. Byl to obrovský a mocný Titán, a jeho síla překonávala sílu jakéhokoliv jiného Titána. Proto byl vybrán k tomu, aby pomáhal udržovat řád vesmíru a starat se, aby se nebe nezhroutilo a nedotklo Země.

Jakmile vypukla válka mezi Titány a olympskými bohy, Atlasovi bratři Prométheus a Epimétheus se přidali na stranu olympských bohů. Atlas ale zůstal věrný svému otci Kronovi, který byl sesazen ze svého trůnu Diem.

A tak svedl Atlas a jeho spojenci s Diem, mocným bleskovládcem, mnoho bitev. Svou silou a odvahou děsil nepřátele, a nikdo mu nebyl roven v zápase.

Ale Zeus si dokázal včas vyjednat pomoc Kyklopů a Hekatoncheirů, takže byl mocnější než Atlas i ostatní Titáni, porazil své soupeře a uvěznil je do nejhlubšího podsvětí, do Tartaru, kde trpí pod tíhou nesnesitelných muk.

Jen Atlas dostal za svou vzpouru jiný trest: musel sám nést na svých ramenou břemeno nebes, aby je odděloval od matky země Gaii. A tak stál uprostřed světa jako sloup.

Nikdy si nemohl odpočinout ani usnout, ani se podívat na svoje děti Plejády a Hyády, ani na krásnou nymfu Kalypsó půvabnou jako kvítí.

Jen jednou se mu na malou chvilku ulevilo od strašlivé tíhy nebes, když k němu přišel mocný hrdina Hérakles. Nešel kolem něm náhodou. Hledal zlatá jablka Hesperidek, a od Atlanta potřeboval pomoc.

„Ó Atlasi, synu Íapetovském,“ řekl mu vlídně, „ty jsi jediný, kdo víš, kde jsou jablka skryta. Dej mi radu, jak je najít a jak je získat, a já ti podržím nebesa místo tebe.“

Atlas souhlasil s tímto návrhem radostně a šel pro jablka do zahrady božské. Hérakles mezitím vzal na sebe tíhu oblohy a cítil strašlivou bolest v každém svalu.

Když se Atlas vrátil s jablky ve svých rukách, chtěl podvést hrdinu lstivým plánem: „Dej mi ty jablka,“ řekl mu chytře Atlas, „a já ti podržím nebesa navždy.“

Ale Hérakles prohlédl jeho lest rychle a odpověděl mu chytřeji: „Dobrá,“ řekl mu Hérakles zdánlivě ochotně, „ale dej mi chvilku času na to,

abych si podložil rameno trávou měkkou nebo si nasadil helmu chránící hlavu. Pak ti rád přenechám toto břemeno těžké a ponesu si jablka do Mykén.“

Atlas uvěřil jeho slovům pochybným a vzal si zpátky tíhu oblohy.

Ale jakmile to udělal, Hérakles se rozesmál a vzal si jablka do svých rukou pevných. Pak utekl pryč od Atlanta rychle a nechal ho s břemenem nebeským.

Atlas zůstal stát na místě bezmocně a křičel na něj hněvem a lítostí. Ale Hérakles už byl daleko od něj a nedbal na jeho slova ani prosby.

Tak byl Atlant opět odsouzen k trýzni věčné a nikdy už se nezbavil svého údělu. Jen jednou ještě viděl tvář smrtelného člověka, když přišel k němu Perseus s křídly na nohou.

Perseus se vracel z mise proti Medúze, jejíž hlavu plnou hadů nesl v pytli. Cestou potkal Atlase a požádal ho o útočiště, ale Atlas mu to odmítl a urazil ho.

Perseus se rozzlobil na jeho hrubost a ukázal mu hlavu Medúzy strašlivou. Atlas se podíval na ni a okamžitě zkameněl, neboť taková byla její moc zlověstná.

A tak se stal Atlant horou obrovskou, která sahala až k nebesům modrým. A i když byl proměněn v kámen tvrdý, stále nesl na svých bedrech břemeno oblohy.

Ale jakmile to udělal, Hérakles se rozesmál a vzal si jablka do svých rukou pevných. Pak utekl pryč od Atlanta rychle a nechal ho s břemenem nebeským. Atlas zůstal stát na místě bezmocně a křičel na něj hněvem a lítostí. Ale Hérakles už byl daleko od něj a nedbal na jeho slova ani prosby. Tak byl Atlant opět odsouzen k trýzni věčné a nikdy už se nezbavil svého údělu. Jen jednou ještě viděl tvář smrtelného člověka, když přišel k němu Perseus s křídly na nohou. Perseus se vracel z mise proti Medúze, jejíž hlavu plnou hadů nesl v pytli. Cestou potkal Atlase a požádal ho o útočiště, ale Atlas mu to odmítl a urazil ho. Perseus se rozzlobil na jeho hrubost a ukázal mu hlavu Medúzy strašlivou. Atlas se podíval na ni a okamžitě zkameněl, neboť taková byla její moc zlověstná. A tak se stal Atlant horou obrovskou, která sahala až k nebesům modrým. A i když byl proměněn v kámen tvrdý, stále nesl na svých bedrech břemeno oblohy.

Druhým řádem bytostí zrozených ze spojení Gaie a Urana byli Kyklopové s jedním velkým okem uprostřed čela. Prvním manželům se narodili tři: Brontes, Steropes a Arges. Byli velmi silní a zruční, a jejich úkolem bylo vytvářet mocné zbraně a nástroje pro ostatní bohy.

Poslouchejte tedy, milí poutníci po místech i dobách, které dávno minuly, ale které znovu ožijí v mém vyprávění, povím vám dávný příběh o zrození prvních Kyklopů.

Když se Země teprve utvářela a nebe se dotýkalo moře, žili na ostrově Sicílie první bohové a Titáni. Mezi nimi byl i Titán jménem Uranos, vládce nebes a manžel bohyně země Gaie. Uranos byl mnohem větší než obyčejní lidé, jeho tělo bylo obklopeno blesky a jeho oči zářily jako hvězdy na noční obloze.

Gaia toužila po potomcích, kteří by byli mohutní a silní jako jejich otec. Její přání se naplnilo, když se jí narodili tři synové - Brontes, Steropes a Arges. Jaké to ale byly neobvyklé děti! Byli obrovští, měli velmi silné a odolné tělo a uprostřed čela měli jen jedno obří kulaté oko. Proto se jim začalo říkat Kyklopové, což v řečtině znamená oko jako kolo.

Gaia byla nadšená, že má takové silné potomky, ale její manžel Uranos byl z Kyklopů zděšený, protože byli mnohem větší a silnější než běžní lidé. Nejraději by se jich hned zbavil.

„Hle, ti, kdo se narodili z mé ženy! Jsou to mé děti, ale jejich vzhled a nesmírná síla mě udivuje a děsí,“ prohlásil Uranos, když poprvé spatřil své syny. „Vaše místo bude navždy pod zemí. Mám pro vás úkol, důležitý úkol. Budete mi kovat zbraně pro případ velkého boje. Vaše síla ještě bude zapotřebí.“

Uranos uvěznil své syny v nejhlubším podzemí v Tartaru, protože měl hlavně strach sám o sebe. Tam Kyklopové zůstali až do doby, kdy je Krónos a další Titáni propustí, aby jim pomohli při pádu Urana. Ovšem když se dostali k moci, opět je uvěznili v Tartaru. Nakonec je Zeus a Olympané opět propustili a s jejich pomocí Titány přemohli.

Z Kyklopů se tedy v podzemním vězení stali mistři kováři, kteří pracovali v jeskyních, kde mohli vytvořit cokoli, co si bohové přáli. Steropés uměl vytvořit třpytivé a lesklé povrchy na zhotovených kovových předmětech a dokázal tak vyleštit kov, že mohl sloužit jako zrcadlo, což mnohem více než bohové oceňovaly bohyně.

Brontés uměl zhotovit obrovské a nejtěžší kovové předměty, jako například obří kotvy nebo obrovské zbraně. Ty byly zcela nemožné vyrobit bez pomoci Brontésovy síly.

Argés dokázal ovládat plameny ohně tak, aby kov byl taven a formován do požadovaných tvarů. Byl schopen vyrobit takové oštěpy, meče a šípy, které způsobovaly strašlivá zranění a obrovské škody.

Každý z Kyklopů přispěl k dokonalosti kovářského umění, a tak se jejich jména stala slavná v celém světě a jejich síla byla všemi uznávána.

Ó, mí pozorní posluchači, nenechte se mýlit, když od jiných vypravěčů, básníků nebo pěvců uslyšíte i další příběhy o Kyklopech. Ano i později a na jiných místech byli zrozeni další Kyklopové.

Kromě Kyklopů, kteří byli potomky bohyně Země Gaie a Titána Urana, bylo možné setkat se i s dalšími, a setkání to nemuselo být vždy příjemné. Když se Kyklop Polyfémos setkal s Odysseem a jeho druhy bloudícími po skončení Trojské války dlouhá léta po moři, ukázal se jako krutý tvor. Nejen, že pohrdal božskými zákony pohostinnosti, ale ještě své hosty bez okolků snědl. I jeho druhové byli divocí, bez jakýchkoli známek kultury, kteří byli schopní vyhubit a sníst všechny, kdo se přiblížili k jejich území. Tento příběh ukazuje, že Kyklopové nebyli vždy přátelské bytosti.
Otcem těchto Kyklopů byl Poseidon, bůh moří. Někdo vypráví o tom, že Kyklopové byli vytvořeni z mořské pěny a žili v podmořských jeskyních.

Špatnou vzpomínku na tyto hrubiány měli i Fajákové. Ti v dávných dobách obývali ostrov Scherii. Jejich země byla plná bohatství a krásy, ať už se jednalo o jejich úrodnou půdu, vzácné kameny nebo dary moře.

Avšak to, co nejvíce oslňovalo cizince, byla přátelská povaha Fajáků spojená s moudrostí a jejich ochota sdílet své bohatství s ostatními. Na ostrov Scherie se ovšem museli odstěhovat z jejich původní země Hyperie. Říká se, že Fajáci opustili Hyperii jedině kvůli plenění Kyklopů.

Ještě jiné vyprávění nám říká, že Kyklopové byli potomci boha slunce Hélia a jeho manželky Rhéy. Tito Kyklopové se zrodili z ohně a ovládali zvláštní kouzla s ohněm a plameny.

Ještě jiní Kyklopové byli slavní stavitelé, kteří přišli z Lýkie a postavili hradby a další stavby v Tirýnu a Mykénách, známé jako kyklopské hradby.

Když Kyklopové dorazili do Řecka, byli to divocí a nezdolní válečníci. Byli silní a zároveň zruční v práci s kamenem. Lidé si uvědomili, že by bylo výhodné najmout Kyklopy, aby jim pomohli postavit mohutné hradby a další obranné stavby.

Tak se přihodilo, že se Kyklopové stali staviteli pro mnoho měst a obcí v Řecku, včetně Tirýnu a Mykén. Kyklopové pracovali celé dny a noci, ukládali obrovské kameny a stavěli obrovské hradby, které byly nezničitelné. Lidé se dívali s úžasem na Kyklopy, jak pracují, jejich sílu a zručnost při práci s kameny a obdivovali je.

Kyklopské hradby se staly slavnými po celém Řecku. Stávaly se symbolem síly a odolnosti a mnoho měst a obcí je chtělo mít.

Třetím řádem byli Hekatoncheirové, kteří měli sto paží a padesát hlav. Narodili se tři: Kottos, Briareus a Gyges. Byli velmi mocní a neohrožení, a jejich úkolem bylo chránit svět před nebezpečím a ochraňovat ostatní bohy.

Každé dítě, které se narodilo, i když vypadalo jako strašidlo, bylo pro Gaiu velkým pokladem a každé z nich mělo své vlastní významné místo v říši bohů. Gaia se snažila každému ze svých dětí věnovat svou lásku a péči a chránit je před nebezpečím.

Přesto však věděla, že musí být opatrná, protože nikdy nevěděla, kdy se může objevit nové nebezpečí, které by mohlo ohrozit svět a její děti. Proto se rozhodla, že každé z jejích dětí bude mít svou roli a úkol v říši bohů, aby mohli společně chránit svět před všemi hrozbami.

Ale ne všechno bylo v pořádku. Uran byl velmi hrdý na své stvoření a chtěl být uznáván jako vládce všeho. Postavil se proti Gaiiným nápadům a rozhodnutím, což vedlo ke střetu mezi nimi.

Gaia byla zraněná a unavená z boje s Uranem, ale odhodlala se něco udělat. Rozhodla se vytvořit Titány - silné a mocné bytosti, které by jí pomohly v boji proti Uranovi.

A tak se stalo. Gaia a Uranus se rozdělili a Titáni se stali novou strážkyní světa. Ale Uranus nikdy nezapomněl na to, co se stalo, a svou hrdost a pýchu si ponesl až do konce své vlády.

Jak čas plynul, Uran se své manželce odcizil a jeho láska k ní ochladla. Gaia se ho snažila oslovit, ale on zůstával bez odezvy.

„Urane, prosím,“ prosila Gaia. „Naše děti nás potřebují. Nemůžeme dopustit, aby naše láska ochabla. Musíme spolupracovat, abychom vládli vesmíru.“

Uran se však však stával stále více pyšným a žádné hulvátství mu nebylo cizí. „Já jsem vládce vesmíru,“ prohlásil. „Nepotřebuji, aby mi někdo jiný pomáhal. Budu si dělat, co se mi zlíbí.“

Nejen že se tedy považoval za nadřazeného všem ostatním bytostem, ale byl i krutý otec. Se svými dětmi se nechtěl podělit ani o trochu své moci, a ze strachu, aby ho nepřipravily o nadvládu nad světem, své děti věznil v Gaiině lůně, hluboko v Zemi. To Gaie způsobovalo velkou bolest a smutek.

Napětí mezi ní a Uranem rostlo, a tak se Gaia obrátila o pomoc na své děti. „Děti moje, musíme se postavit vašemu otci,“ řekla. „Ztratil ze zřetele své povinnosti vládce a my mu nemůžeme dovolit, aby nám ublížil.“

V zoufalství chtěla své děti osvobodit a potrestat Urana za jeho krutost. Gaia vytvořila srp z nejtvrdšího kovu a požádala své děti, aby Urana potrestaly tak, že ho násilím a s jeho krví na svých rukách připraví o to, co nejvíce odlišuje muže od žen.

Mnohé z jejích dětí se příliš bály čelit hněvu svého otce. Pouze Kronos, nejmladší a nejsilnější z Titánů, měl dost odvahy, aby se svému otci postavil. Počkal, až Uran usne, vzal srp, a jedním máchnutím odřízl a hodil do moře tu část Uranova těla, kterou mají jen muži. To způsobilo, že se nebe oddělilo od země a vznikla velká záplava krve.

Z krve, která se vylila na zem, se zrodily Fúrie, Nymfy a Obři. Krev, která se vylila do moře, se pěnila a čeřila, až se z ní vynořila Afrodita, bohyně lásky.

Tento násilný čin vyvolal mezi Uranem a Titány tvrdý spor, který nakonec vedl k Uranovu svržení jeho vlastním synem Kronem.

Titáni, Kyklopové a Hekatonchírové zpočátku váhali, ale Gaiina láska a odhodlání jim dodaly sílu. „Matko, budeme bojovat s tebou,“ řekl Kronos, vůdce Titánů. „Nemůžeme dopustit, aby náš otec dál škodil nám i vesmíru.“

A tak začala válka Titánů. Bitva byla dlouhá a vyčerpávající, ale nakonec z ní Titáni vyšli vítězně.

Příběh bouřlivého vztahu Urana a Gaii slouží jako varovný příběh o nebezpečí arogance a pýchy a o následcích, které může mít špatné zacházení s těmi, které milujeme.

Novým vládcem vesmíru se stal Kronos, ale i on se stal paranoidním a krutým. Pohltil své vlastní děti, protože se bál, že ho jednoho dne svrhnou.

Uran byl poražen a vyhnán z vesmíru.

Zatímco Gaia truchlila nad ztrátou svého milovaného Urana, radovala se také z triumfu svých dětí. „Mé děti, prokázaly jste velkou odvahu a sílu,“ řekla. „Uctily jste odkaz naší lásky a zajistily jste, že vesmír zůstane místem míru a harmonie.“

A Titáni slíbili, že budou vládnout moudře a soucitně, že budou ctít odkaz svých rodičů a zajistí, aby vesmír zůstal místem míru a harmonie po celou věčnost.

Titáni byli tedy vládci vesmíru a měli nezměrnou moc. Nebyli však se svou mocí spokojeni a chtěli víc.

„Svrhli jsme našeho otce Urana,“ řekl Kronos, vůdce Titánů. „Musíme zaujmout jeho místo jako vládci světa.“

Jejich vláda však neměla trvat dlouho, protože Kronos, který se bál, že ho jeho vlastní děti svrhnou, je začal požírat, jakmile se narodily, a tímto zlem zapříčinil další boje. To už je ale další příběh.

Rhea a Kronos byli dva mocní Titáni, kteří se setkali v nejvyšším panteonu starověkého Řecka. Jejich láska se rozhořela až po několika setkáních, kdy se navzájem poznali.

Jednou, když Rhea seděla na slunci a sledovala, jak se baví ostatní bohové, zpozorovala, že ji někdo pozoruje. Otočila se a uviděla svého bratra Krona, jak stojí u jejího boku.

„Krásný den, sestřičko,“ pozdravil ji Kronos s úsměvem.

Rhea byla okouzlena Kronovým pohledem a její srdce zaplesalo. „Krásný den, Krone,“ odpověděla. „Co tě sem přivádí, bratříčku?“

„Nic zvláštního,“ řekl Kronos a bez nějakých okolků se vedle ní posadil. „Jen jsem chtěl být blíž k tobě.“

Rhea se usmála. „Je mi ctí,“ řekla. „Myslím, že jsme se setkali jen několikrát před tím, než jsme se tu potkali dnes.“

„Ano, ale každé setkání s tebou je pro mě nezapomenutelné,“ odpověděl Kronos a vzal Rheinu ruku do své. „Myslím, že jsem se do tebe zamiloval.“

Rhea cítila, jak se jí rozbušilo srdce. „A já do tebe,“ řekla.

Od té doby se Rhea a Kronos stali nerozlučnými partnery. Během dlouhých rozhovorů si sdělovali své sny a plány pro budoucnost. Kronos sliboval, že bude Rhee věrný a ochrání ji před všemi nebezpečími.

Nakonec se Rhea a Kronos rozhodli, že se stanou manželi a budou mít spolu děti. Kronos své sestře slíbil, že ji bude milovat navěky a že se budou spolu starat o svou rodinu.

Období, které následovalo po stvoření světa a prvních lidí na Zemi bylo ještě dlouho potom nazýváno „Zlatým věkem“. Bylo to proto, že v té době vládla idylická harmonie mezi lidmi, přírodou a bohy.

Lidé v této době žili v dokonalé spokojenosti, nebylo mezi nimi žádné násilí ani vášnivé rozbroje a žili i v úplné rovnováze s přírodou. V Zlatém věku měl vládce bohů i lidí Kronos harmonický vztah s lidmi a poskytoval jim obilí a úrodnou půdu, což pomáhalo udržovat dokonalou rovnováhu mezi lidmi a světem, ve kterém žili. Země jim poskytovala vše, co potřebovali, a obdělávání půdy bylo snadné a přirozené. Lidé si nebyli vědomi žádných hranic a vlastnictví, každý měl dostatek a každý pomáhal druhému. O té době se říkalo, že lidé žili jako bohové. Vše, co potřebovali, tak měli, a neznali žádné bolesti ani nemoci.

Lidé této doby také nevěděli o žádných nesnázích a nikdy nevyužívali násilí. Byli velmi štědří a žili svorně, v lásce a míru.

V tomto období také bohové často navštěvovali zemi a mísili se s lidmi. Lidé měli větší přístup k bohům a byli schopni se s nimi spojovat v modlitbách.

Toto období však skončilo, když Kronos byl svržen svým synem, Dia, a spolu s ním i jeho bratři a sestry, kteří byli titány. Po tomto vítězství se příroda změnila a lidé přestali být nesmrtelní. Nicméně, lidé si pamatovali na to, jak žili v období Zlatého věku a stále toužili žít podobně.

Kronos měl ovšem velký strach z věštby, podle které ho o jeho moc připraví jeho vlastní syn. To ho vyděsilo, a protože se měl až příliš rád, odhodlal se ke strašnému činu.

„Rozhodl jsem se, že musím zabít všechny své potomky, aby se toto proroctví nemohlo splnit,“ řekl Kronos nelítostným tónem.

A tak se stalo, že vždy když se mu narodilo další dítě, požíral ho hned po narození.

Jeho žena a sestra Rhea byla zdrcená a osamělá.

„Musíme Krona zastavit,“ řekla Rhea. „Musíme zachránit naše děti.“

A tak když se jí narodilo šesté dítě, Zeus, rozhodla se Rhea, že ho před Kronem ukryje. Kronovi dala k snědku kámen zabalený v plenách. Kronos tedy sice spolknul něco, co vypadal jako jeho syn, ale Zeus zůstal v bezpečí. Svěřila ho do péče nymfám a kúrám, které ho vychovávaly v tajnosti, daleko od otcova dosahu.

Když Zeus vyrostl a stal se mocným bohem, uvědomil si svou skutečnou moc a osud. Věděl, že je předurčen svrhnout Titány a zaujmout své místo jako nový vládce světa.

„Porazím Titány a zaujmu místo krále bohů,“ řekl Zeus.

A tak shromáždil armádu bohů a smrtelníků, připravenou bojovat proti Titánům a získat svět zpět pro sebe.

„Myslíš, že nás porazíš?“ zasmál se Kronos. „V porovnání s naší silou jste nic.“

Ale Zeus byl chytrý a vynalézavý. Přizval si na pomoc Kyklopy a Stověžaté, které Titáni uvěznili v Tartaru.

Společně vytvořili mocné zbraně včetně blesku, který dokázal zničit vše, co mu stálo v cestě.

„Útok!“ zavelel Zeus.

A strhla se velká bitva. Obloha se zaplnila blesky a země se otřásala hromy, když se bohové a Titáni střetli v nelítostném boji.

„Nemůžeme být poraženi!“ řvali Titáni.

Zeus a jeho vojsko však bojovali ze všech sil a pomalu začali získávat převahu.

Nakonec, po mnoha dlouhých letech boje, byli Titáni poraženi a Zeus vyšel jako vítěz.

Vrátil se ke svému otci a donutil ho vyzvracet všechny své sourozence, které Kronos spolkl.

„Takto jsem osvobodil své bratry a sestry,“ prohlásil Zeus se sebevědomým tónem. Tímto způsobem byli všichni Kronovi potomci osvobozeni a Zeus se stal nejmocnějším bohem na Olympu.

Kronos se tedy stal podmaněným pod vládou svého syna a byl uvězněn v podsvětí, kde měl strážit bránu Tartaru. „Tento trest jsem si zasloužil za své zločiny,“ prohlásil Kronos se smutkem v hlase a tento trest byl jeho osudem až do konce světa.

„Jste vyhnáni do Tartaru, do nejhlubšího podsvětí!“ prohlásil Zeus, když uvěznil i ostatní Titány.

A tak skončila tato temná doba, kdy se mocný vládce nebes Kronos snažil zabránit osudu, ale nakonec byl poražen svým vlastním synem Diem.

Skončila válka Titánů a začala nová éra. Bohové vládli světu a Zeus se stal známým jako král bohů, který má moc a autoritu nad všemi.

Vzpomínka na Titány však žila dál, jako připomínka moci minulosti a síly těch, kteří přišli předtím. A mír a pokoj, ten v nové éře rozhodně nenastoupil.

Toto je nejčastější verze příběhu o stvoření v řecké mytologii, ale existuje mnoho variant a alternativních verzí v závislosti na prameni a regionu.

Achillova pata - zranitelné místo na těle, podobně jako u slavného bojovníka Achilla.

Prométheova koule - vězení nebo něco, co brání svobodě, podobně jako Prométheovi, který byl v řecké mytologii připoután k skále.

Arachnofobie - strach z pavouků, pojmenované podle Arachné, řecké bohyně tkalcovství, která se podle mýtu proměnila v pavouka.

Midasův dotek - schopnost měnit věci v zlato, pojmenovaná po králi Midasovi.

Narcisismus - posedlost vlastním obrazem, pojmenovaná po Narcisovi, krásném mladém muži, který se zamiloval do svého vlastního odrazu v jezeře a nakonec se utopil. Narcis byl syn boha řeky Kéfisa a nymfy Liriopé, po utopení se proměnil v květinu.

Tantalův trest - nekonečná touha, která nikdy není uspokojena, pojmenovaná po králi Tantalovi, který byl v řecké mytologii potrestán tím, že musel stát v jezeře s ovocem a vodou v dosahu, ale nikdy se jich nedotknout.

Amazonky - skupina bojovnic, které byly poprvé zmíněny v řecké mytologii. Dnes se tento výraz používá pro ženy, které jsou silné a nezávislé.

Hygieia - dcera boha lékařství Asklepiose a bohyně zdraví. Její jméno se používá pro označení hygieny nebo prevence nemocí.

Oidipus - syn krále Laióa a královny Iokasté z Théb, který nevědomky zabil svého otce a oženil se se svou matkou. Jeho jméno se používá pro označení oidipovského komplexu nebo psychologického konfliktu mezi synem a otcem.

Pan - bůh lesů, polí a pastvin, který měl lidskou hlavu s rohy a kozlí tělo. Jeho jméno se používá pro označení paniky nebo strachu bez příčiny.

Atlas - titán, který nesl na svých ramenou nebe. Jeho jméno se používá pro označení knihy s mapami nebo někoho, kdo má velkou zodpovědnost.

Eros - bůh lásky a syn Afrodity (Venuše). Jeho jméno se používá pro označení erotické touhy nebo umění.

Chaos - první bytost na počátku stvoření, z níž vznikly další prvky a bohové. Jeho jméno se používá pro označení nepořádku nebo zmatku.

Okeanos - titán a bůh praoceánu, který obklopoval svět. Jeho jméno se používá pro označení oceánu nebo velkého moře.

Hélios - titán a bůh slunce, který každý den jezdil po obloze na zlatém voze. Jeho jméno se používá pro označení helia nebo sluneční energie.

Seléné - titánka a bohyně měsíce, která každou noc jezdila po obloze na stříbrném voze. Její jméno se používá pro označení selenia nebo měsíčního svitu.

Úranos - bůh nebe a manžel Gaii. Jeho jméno se používá pro označení radioaktivního prvku uranu nebo planety Uranu.

Mnemosyné - titánka a bohyně paměti, matka múz. Její jméno se používá pro označení mnemotechniky nebo paměťových pomůcek.

Hekaté - bohyně kouzel a křižovatek, spojená s měsícem a podsvětím. Její jméno se používá pro označení hekatomby nebo oběti sta volů.

Sísyfova práce - Sísyfos byl odsouzen bohy k nekonečnému vytahování kamene na kopec, který se vždycky sám svalil dolů. Dnes se toto spojení používá pro označení nekonečného úkolu, který se zdá být zbytečný.

Morfea - bohyně snů a iluzí. Její jméno se používá k popisu něčeho, co je měnící se a nejasného charakteru.

Satyr - pololidská bytost, která se objevuje v některých řeckých mýtech. Jejich jméno se používá jako symbol pro lehkost a veselí.

Ó sladkohlasné Múzy, bohyně umění, vždyť vaše jméno není jen symbolem pro inspiraci a tvoření. Vy jste ty, které vzbuzují nápady a vedení, to jste vy, kdo tak přesně sestřihujete i natahujete tóny a doprovázíte básníky při jejich zpěvu. Vy, které tančíte okolo zlatého trůnu, prosím, přijměte mou prosbu a povězte nám o své podstatě.

Začnu své vyprávění, mí drazí čtenáři, od nejvyššího boha Dia, který poté, co svrhl svého otce Krona, sám vládne na Olympu a má moc nad všemi. On se stal otcem devíti Múz, dcer paměti, které zpívají a tančí pro radost bohů i lidí.

Jak se stalo, že se narodily tyto božské sestry? Povím vám, ó posluchači, jejich tajemný původ. Bylo to v době, kdy se Zeus zamiloval do Mnemosyné, krásné Titánky, která vládla nad pamětí a vzpomínkami.

Zeus ji uchvátil v podobě pastýře a proti její vůli s ní strávil devět nocí za sebou v údolí Pierie pod horou Olympem. Tak Mnemosyné počala devět dcer. Když nastal čas jejího porodu, odešla do jeskyně na hoře Helikónu v kraji Bojótie. Tam porodila devět Múz, z nichž každá měla neobyčejný dar pro nějakou dovednost, umění nebo vědu.

První místo mezi všemi Múzami patřilo Kalliopé, nejstarší a nejmoudřejší ze všech, té s krásným hlasem, zpívající o slavných činech a statečnosti. Ona byla múzou eposu a hrdinských básní, které oslavovaly slavné činy bohů a lidí. Komu se Kalliopé neukázala, mohl se snažit sebevíc, a přesto jeho básně a příběhy byly pokaždé nedokonalé a bez života. Naopak básníkům a pěvcům, které múza Kalliopé políbila, tekla slova jako řeka, a vytvářeli ty nejkrásnější básně, které se přímo dotýkaly lidských srdcí.

Druhá byla Kleió, ta s proslulostí, která vypráví o minulosti a paměti, múza slavné i zahanbující historie a kronik. Kleió vedla ruku těm, co psali o minulosti a pamatovala si vše, co se stalo na zemi i na nebi.

Třetí byla Erató, ta s láskou, která hraje na lyru a zpívá o vášni a touze. Ano, Erató je pravá múza lyrických básní a milostných písní, které zapalovaly srdce bohů i lidí. Její písně jsou plné sladkých tónů a melodií, které vyjadřují vášeň i něhu a touhu po lásce. Její zpěv dokázal vyjádřit i ty nejhlubší a nejtajnější city, které se skrývají v lidských srdcích. Erato byla nejkrásnější ze všech Múz, a její zpěv navždy zůstával v těch, kteří se s ním setkali.

Čtvrtá byla Euterpé, ta s radostí, která byla múzou hudby a flétny. Euterpé tvořila melodické skladby a harmonické tóny, které dokázaly rozesmát i rozplakat bohy i lidi. Svými písněmi dokázala posluchačům rozvinout krásu i bolest těch nejkrásnějších tónů, které se pak dotýkaly samotné duše.

Pátá byla Melpomené, ta s písní, která vypráví o neodvratných osudech a žalu. Ano, Melpomené je skutečnou múzou tragédie a smutku, která dokáže vyprávět o osudech a utrpeních, které potkaly bohy i lidi. Melpomené, milující věnce ze smutečních květin a s loutnou v ruce, ty dokážeš vtisknout do každého tónu bolest a utrpení, které zahrnuje ztrátu a smutek, zoufalství i beznaděj. Jak bychom bez tebe uvěřili utrpení druhých, bez tvých slov a tónů, které pronikají do samého středu našeho bytí. Jedině sdílení bolesti může přinášet útěchu těm, kteří trpí.

Šestá byla Polyhymnia, která dokázala nejvýstižněji vytvořit hymny, a učila umění řečnictví. Ano, Polyhymnia je nedostižnou múzou chvalozpěvu a rétoriky. Jen ona dokázala složit ty nejlepší ódy a proslovy na počest bohů i lidí.

Sedmá byla Terpsichoré, ta s tancem, která byla múzou chóru a pohybu. Ona vedla zpěv a tanec bohů i lidí a dávala jim rytmus a ladnost.

Osmá byla Thaleia, ta s květem, která zpívá o veselosti a radosti. Ano, Thaleia byla nedostižnou múzou komedie a básnické poezie. Proto ji lidé zobrazovali s komickou maskou, pastýřskou holí a břečťanovým věncem.

Devátá byla Ourania, ta s nebem, která byla vznešenou múzou astronomie a hvězd. Ona pozorovala nebeská tělesa a jejich pohyb a vypočítávala jejich cykly a zákony.

Takto se narodily devět Múz, dcery Dia a Mnemosyné, které obdařily bohy i lidi svými dary a inspirací. Žily na hoře Helikónu a zpívaly o všem, co se děje na zemi i na nebi.

Jednoho dne je navštívil bůh Apollón, syn Dia a Létó, který byl bohem slunce, hudby a proroctví. On byl okouzlen jejich krásou a uměním a požádal je, aby byly jeho družkami.

Múzy souhlasily s jeho žádostí a následovaly ho na horu Parnasos, kde byl jeho chrám a věštírna. Tam se staly jeho společnicemi a rádkyněmi a pomáhaly mu věštit budoucnost bohů i lidí.

Od té doby jsou Múzy spojeny s Apollónem a jsou ctěny jako ochránkyně umění a věd. Kdo je vzývá s úctou a láskou, tomu dají svou inspiraci a požehnání.

Čeho se však Múzy bojí, to jsou rozbroje, výstřely z děl a dalších zbraní. Jakmile zbraně začnou hřmít a burácet, umlknou tóny i slova, a svět válek přinutí Múzy, aby odložily své nástroje. Dnes, stejně jako i dříve, platí, že války nesou zničení a zahání Múzy. Inter arma silent Musae – mezi zbraněmi Múzy mlčí.



Zobrazeno: 51 x