Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web

AFRIKA AMERIKA ANTARKTIDA ASIE AUSTRÁLIE+OCEÁNIE EVROPA

Prosíme Vás, podpořte projekt Dětské hřiště v Balchaši (Kazachstán): http://cesty.in/hřiště






Postranní lišta


Cestovatelské stránky







































libanon

Libanon

Libanon je zemí kontrastů. To je vidět třeba i na reklamních billboardech podél silnic. Reklamy, jejichž tvůrci jsou křesťané, jsou často lechtivé, někdy až dráždivé. Takovou reklamu by zdrženliví a přísní šíité nikdy nevyrobili. Křesťané zde tedy představují ten liberálnější proud. Podobné je to i na bejrútské univerzitě. Takové minisukně nenosí ani dívky v Evropě. Za tím se však i cosi skrývá - možná hledání vlastní identity, což se všude každý snaží vyjádřit po svém.

Libanon je i velkým odbytištěm drog.

Když díváte libanonskou televizi, připomíná vám to, jakoby jste dívali německou televizi. Mnohé věci jsou opravdu v Libanonu úplně jiné než v arabském světě. Ani v Jordánsku není ten svět tak prozápadní jako v Libanonu. Je to i tím, že více než polovina obyvatel Libanonu žije v zahraničí. Zde nasáknou různými vlivy a pak tyto vlivy promítnou i do fungování Libanonu.

Příroda

Za života Ježíše Krista nebylo hlavním zdrojem ryb pro Palestinu Galilejské moře, ale právě Libanon a jeho moře.

Libanon má ale dnes velmi znečištěné pobřeží. Na jih od Bejrútu se vyhazovaly všechny odpadky z města. Také se říká, že egyptské lodě vypouštěly do Středozemního moře kdeco. Moc se s tím zatím neudělalo, protože Libanon neměl celé roky stabilní vládu.

Libanon je Mekkou archeologů. Mnohé památky zůstávají stále ukryté, neboť není dostatek peněz na archeologický výzkum.

Obchod

Libanon byl vždy bankou Blízkého Východu. Zde si bohatí Arabové ukládají peníze (podobně jako Američané a Evropané do švýcarských bank). A také zde mnozí arabští šejkové mají postavené své vily - v horních částech Bejrútu, kam se chodí zchladit v době letních veder.

Od těch nejstarších dob se obyvatelstvo této země oddávalo obchodu a doslova se mu zasvětilo. Obchod - to je takové jejich životní krédo. Zde i dítě - pokud se ho zeptáte, kolik je 2 +2, vám odpoví, že to závisí na tom, zda prodáváte nebo kupujete :-)

Libanon je jediná země Blízkého Východu, kde nemusíte hledat směnárny. Všude se dá platit cizí měnou - budou však raději, když při placení použijete americké dolary než eura.

Obyvatelstvo

Tři čtvrtiny obyvatelstva žijí na pobřeží a čtvrtina obývá libanonské kopce a hory. Ze všech obyvatel polovina obývá Bejrút. A ještě jedna zvláštnost - dva ze tří Libanonců nežijí v Libanonu, ale na Západě. Velmi mnoho jich žije v zemích Golfského proudu (to je jejich pojem) a také ve Francii. Říká se, že Paříž je druhé hlavní město Libanonu. Zde mnozí majetní Libanonci mají postavené své domy. V Americe jsou uznávanými obchodníky - samozřejmě s patřičnými konexemi v Libanonu.

Libanon není politicky velmi stabilní - ale dnes se to otřásá i v takových zemích, které byly kdysi považovány za politicky stabilní. Do Libanonu v současnosti proudí zástupy uprchlíků - křesťanů ze Sýrie a z Iráku.

Když procházíte vedle hranici se Sýrií, kde jsou soustředěny uprchlické tábory, máte pocit, jako byste přešli někam do Afriky. Vše je tam špinavé, zanedbané…

Nepřátelství Libanonu se Sýrií je popsané i v Bibli - izraelský král Achab se oženil s libanonskou princeznou Jezábel. Důvodem tohoto sňatku bylo vytvořit spojenectví proti Damašku, tedy proti Sýrii.

Jazyky

Libanon jako svobodný samostatný stát vznikl v roce 1946 (předtím byl pod kontrolou Francouzů). Libanonci proto ovládají francouzštinu, angličtinu a samozřejmě umí arabsky. Žije zde i poměrně hodně Rusů. Obchodníci ovládají alespoň základy ruštiny. Řečová vybavenost Libanonců je tedy velmi dobrá.

Doprava

Kdysi - bylo to ale dost dávno - existovala v zemi železnice, která spojovala Damašek s Medinou a také Bejrút s Haifou. Dnes se v Libanonu žádná fungující železnice nenachází. Od roku 1948 je zde vše zrušeno, i když v pohoří Rosh Hanikra jsou ještě vidět nějaké vybombardované tunely jako pozůstatek této železnice.

Když se chcete z Bejrútu dostat na východ, například do Sýrie, musíte překonat dvě hradby hor. Čím vyšší jsou průsmyky, tím jsou cesty užší, nekvalitnější a provoz po nich náročnější.

Nejdůležitější spojnicí v zemi je dálnice Bejrút - Damašek. Na hranicích je třeba provést všechny byrokratické úkony a Arabové, kteří tudy chodí, to mají vždy snazší. Přechod z Libanonu přes syrské hranice trvá minimálně 45 minut na libanonské straně, Syřané jsou pohotovější - tam to trvá 15-20 minut.

Bejrút

Libanonské hlavní město Bejrút založili Féničané, později jej ovládali Římané, Arabové i křižáci. Nejvíc si toho ale vytrpělo v posledních desetiletích, kdy jej zasáhla ničivá občanská válka, boje s Izraelem a konflikt v sousední Sýrii přelévající se přes hranice země.

FÉNICKÉ DĚDICTVÍ

Původně se město nazývalo Bérút (studny) a pojmenovali ho tak jeho zakladatelé - Féničané - již někdy v 15. století př. n. l. Těmto zdatným obchodníkům a námořníkům vděčíme mimo jiné za hláskovou abecedu o 22 písmenech, kterou později převzali Řekové.

Odkazy starého Říma

Hvězdicové náměstí (Place d'Etoile) představuje společenské i kulturní centrum města. Zdobí jej Hodinová věž, jejíž historie je rovněž pohnutá: po válce, kdy byla zničena, ji museli postavil prakticky znova. Ke stejnému náměstí neodmyslitelně patří i malý ortodoxní kostel sv. Jiří, patrona Bejrútu. Většina vnitřních nástěnných fresek se dočkala rekonstrukce, ale některé z těch původních zdobí obrovské díry po kulkách.

Nedaleko kostela se v rámci poválečné rekonstrukce našly zbytky římského města. V dobách kolem počátku letopočtu se Bejrút nazýval Šťastným městem a jeho knihovna mohla počtem a kvalitou svazků soupeřit s tou v Alexandrii nebo samotném Římě.

Dnešní Bejrút

Je městem velmi drahým. Každý se diví, jak mohou Libanonci žít v takovém drahém státě, když vydělávají tak málo. Ale lidé v Libanonu ví, jak přežít - mají kontakty v rámci rodiny, klanů - a neplatí daně. Vždy se v rodině najde někdo, kdo je vlivný, mají konexe mezi sebou a takto dokáží přežít ve zmatku, které v Libanonu panuje. I proto je ale Libanon nestabilní.

Dnešní Bejrút má s někdejší „Paříží Blízkého východu„, oblíbenou turistickou destinací 60. a 70. let minulého století, společného jen máloco. Bejrút má západní architekturu. Není městem orientálním. Pulzující město plné obchodů, hotelů i restaurací se ovšem v roce 1975 změnilo na území stínů, kde se bál každý každého. Dlouhých patnáct let pak Libanon a Bejrút sužovala občanská válka, která po sobe zanechala spoušť, tisíce mrtvých a zvětšila propasti mezi jednotlivými náboženstvími. Válečné jizvy jsou ostatně jasné patrné dodnes - i když se obyvatelé Bejrútu znovu postavili na nohy a vdechli svému mést u nový život, některá místa ponechali jako památník hrůzných událostí.

Centrální náměstí Mučedníků, kdysi tepající životem, je dnes téměř opuštěné. Vévodí mu socha provrtaná kulkami, jež shlíží na město z vysokého podstavce. Z okolních domů nespouštějí oči ani vojáci sedící pod ní. Ostatně ozbrojené složky z bejrútských ulic dosud nezmizely a hlídkují téměř na každém kroku. V zemi, kde oficiálně působí osmnáct náboženských církví, společností a sekt, totiž stačí málo a konflikt je na světě.

Centru Bejrútu dominuje mešita Al-Amin na náměstí Mučedníků. Kopule a čtyři štíhlé minarety v sobě snoubí prvky moderní i tradiční architektury. Stavbu zahájil bývalý premiér Rafik Haríri v roce 2002. Pravě on stál v čele skupiny, která chtěla a nakonec i dokázala postavit Bejrút opět na nohy. Ačkoliv patřil k neoblíbenějším politikům v zemi, jeho život ukončil bombový atentát v roce 2005. Neví se, kdo přesně za útokem stál, ale veřejné mínění jej připsalo Sýrii. Následná bouře nevole vedla k nucenému odchodu syrských jednotek, které zemi okupovaly od roku 1976. Dnes leží Harírí pohřben v těsné blízkosti mešity v provizorním stanu a lidé mu přicházejí vzdát úctu.

Mešita Al-Amin se v roce 2005 stala dominantou městského centra, ovšem zástupci křesťanské církve maronitů působící v sousedním kostele se rozhodli, že nezůstanou pozadu, a nechali vybudovat vysokou zvonici. která konkuruje okolním minaretům. Hned vedle pak najdete vstup na nádvoří mešit. Hned vedle křesťanské zvonice tedy stojí minarety. Kříž a půlměsíc tak existují doslova bok po boku.

Plnými doušky

Přestože Bejrút poznamenaly roky konfliktů, o jeho obyvatelích se říká, že milují život. Naučili se užíval si ho plnými doušky, protože - jak sami říkají - nikdy nevědí, kdy na město opět dopadnou bomby. Tento přístup se ukazuje jako aktuální i dnes, kdy se občanská válka v Sýrii, jež propukla v roce 2011, stále více přelévá i do Libanonu. Bejrút navíc leží pouhých sto kilometru od syrského Damašku. Město bývá často právem přirovnáváno k bájnému ptáku Fénixovi - v minulosti povstalo z popela již celkem sedmkrát.

Život Libanonců dobře dokumentuje čtvrť Hamra. Kdysi ji obývali převážné křesťané, dnes zde žijí hlavně muslimové. Přesto do místních podniků, klubů, restaurací či luxusních butiků proudí lidé všech vyznání. V barech se nalévá libanonské pivo Almaza a všichni se zatajeným dechem sledují Ligu mistrů. Kousek odtud se pak podél pobřeží vlní několikakilometrová promenáda Corniche, jež patří k nejživějším částem Bejrútu. Od brzkého rána ožívá díky běžcům, bruslařům, prodavačům čaje či mladým lidem, kteří si přijdou jen tak posedět na vyhlídku k Holubím skalám.

Válka se životem

Širokou ulici Hamra lemuje množství luxusních restaurací a butiků. Lidé posedávají pod provizorními přístřešky a spokojeně si vychutnávají vodní dýmku, jež zde tvoří neodmyslitelnou součást každodenního života. Po setmění se celá ulice rozzáří světly a rozezní se hlasy lidí i táhlých tónů arabské hudby, jež se linou z reproduktorů. To vše se mísí s vůní specialit libanonské kuchyně a s krásou korzujících mladých dívek, o nichž se říká, že jsou nejhezčí na celém Blízkém východě.

Tady člověka ani nenapadne, že zemi někdy sužovaly krvavé boje. Válka nedokáže život porazit, říká Sadiq, mladý student z Americké univerzity v Bejrútu, která patří na Blízkém východě k prestižním. V Bejrútu jsou typické arabské školy pro kadety, vojáky. Na toto si arabský svět velmi potrpí - když zde chcete nějakým způsobem zasáhnout do politiky, musíte vystudovat nějakou vojenskou akademii.

Muzeum prolité krve

Národní muzeum v Bejrútu stálo v minulosti přímo na Zelené linii oddělující západní (muslimskou) a východní (křesťanskou) část města. V období občanské války v letech 1975-1990 se mnohé krvavé srážky odehrávaly právě tady. Cenné muzejní exponáty tak přežily jen proto, že byty zabedněny a zality do betonu; rovněž mozaiky se zachránily pouze díky překryti a zabetonování. K restauraci památek a rekonstrukci muzea došlo hned po válce a návštěvníkům se jeho brány znovu otevřely v roce 1998.

libanon.txt · Poslední úprava: 28. 08. 2015 19:02 (upraveno mimo DokuWiki)